Proč byl letošní PilsAlive balzámem na duši

V dnešní uspěchané době, kdy nás ze všech stran bombardují hlasité festivalové produkce a blikající reklamy, působil letošní „PilsAlive“ jako oáza klidu. Kdo v sobotu zavítal na nádvoří františkánského kláštera v Plzni, nehledal davové šílenství, ale spíše moment, kdy se může zastavit, nadechnout a nechat se unášet hudbou, která má smysl.

PilsAlive se letos znovu potvrdil jako akce, která nestojí na technických parametrech aparatury, ale na vztazích. Bylo krásné pozorovat, jak se vedle historického průčelí kláštera mísí generace. Od dětí, které s neskrývaným nadšením a jistou dávkou školní roztomilosti otevíraly odpolední program pěvecké sbory: od františkánů, CIŠ, církevního gymnazia, Špačci z katerály či Pižďuchové z Bukovce, až po pamětníky, kteří přišli ocenit hudební řemeslo Romana Dragouna a závěrečné modlitby chval.

Vystoupení Romana Dragouna bylo pro mnohé vrcholem celého dne. Sledovat tuto legendu v takto intimním prostoru bylo výsadou. Dragounova hudba – často balancující na hraně rockové syrovosti a hluboké spirituální reflexe – v prostorách klášterního nádvoří získala až meditační rozměr. Jeho nezaměnitelný hlas vytvořil atmosféru, kterou byste na stadionu hledali marně.

Závěrečné vystoupení EkumBandu bylo logickým a velmi silným vyvrcholením. Spojení hudebníků z různých církevních prostředí pod jednou střechou není v našem světě úplnou samozřejmostí. Právě to ale dodalo festivalu punc něčeho přesahujícího – hudba se stala jazykem, kterému rozuměli všichni přítomní, bez ohledu na to, zda přišli s očekáváním koncertu nebo modlitby.

Proč na PilsAlive nezapomenout?

PilsAlive není festivalem pro masy, a možná právě proto je tak dobrý. Je to místo pro lidi, kteří chtějí sdílet radost, slyšet kvalitní texty a užít si odpoledne, které v nich zůstane rezonovat ještě několik dní poté. Kdo tam byl, ví. Kdo nebyl, má příští rok jasný cíl.